Historie

Česká radiologická společnost České lékařské společnosti J.E.Purkyně byla založena 28.července 1924 v pražském sanatoriu v Podolí pod jménem: Československá společnost pro röntgenologii a radiologii (dále Společnost). Iniciátorem vzniku byl plzeňský rentgenolog dr. Antonín Čipera. Zakladatelem však musela být osobnost s vysokou autoritou a tou byl profesor chirurgie a radiologie dr. Rudolf Jedlička. Přípravný komitét připravil první volby a stanovy Společnosti. Podle stanov byla Společnost koncipována jako organizace vědecká a stavovská. S těmito dvěma zásadami se v dalších letech jednotlivé výbory vyrovnávaly.

Osou života Společnosti byla až do roku 1948 neúspěšná snaha o uznání radiologie jako samostatného oboru, jak tomu bylo v okolním světě. Pražské akademické prostředí s tím nesouhlasilo. Navíc narůstaly vnitřní rozpory mezi radiodiagnostiky a radioterapeuty a do značné míry škodil pragocentrismus s malým zájmem o stav oboru v okresech.

Prvé dva roky, pokud vedl Společnost prof. Rudolf Jedlička, Společnost vzkvétala. Její činnost vyvrcholila kongresem s vysokou úrovní (květen 1926). Po Jedličkově smrti (koncem roku 1926) se podařilo uspořádat ještě úspěšný kongres v roce 1927. V dalších letech vedli Společnost významní pražští klinikové profesoři A. Ostrčil (gynekolog), K. Hynek (internista), J. Diviš (chirurg) a B. Prusík (internista). Jejich zájem o radiologii však byl jen dílčí, vztahoval se jen k jejich oborům. Neměli zájem o osamostatnění oboru s vlastní katedrou, rigorózem a postgraduálním studiem. Obor se rozvíjel jako vyšetřovací metoda při chirurgii, dermatologii, interně, gynekologii a později neurologii. Nejen předsednictví, ale i místopředsednická místa obsahovali nerentgenologové. Ke zlomu došlo až v roce 1940, kdy se předsedou stal rentgenolog B. Polland a druhým místopředsedou brněnský rentgenolog dr. F. Novotný. Tento proces byl završen v roce 1945, kdy se stal předsedou profesor V. Šváb a místopředsedy Polland a brněnský J. Šprindrich. Ostatní členové výborů byli jednak pražští soukromí rentgenologové nebo asistenti chirurgických a interních klinik. Osobnostmi, které se různým způsobem ve výborech zasloužily do konce války o rozvoj oboru, byli v průběhu let prof. K. Gawalowski, prof. V. Posejpal (experimentální fyzik), E. Zikmund, A. Sigmund, A. Novák, A. Morávek, L. Volicer, J. Šimon, Z. Beneš, J. Baštecký, S. Věšín, B. Neiderle, L. Valach, J. Škvařil, M. Fořt, M. Eliáš, prof. F. Běhounek. Mimořádnou osobností byl soukromý radiolog H. Zuckermann, nejkoncepčnější osobnost předválečného období.

Dlouholetá snaha o vydávání samostatného radiologického časopisu se zdařila až v polovině roku 1938, kdy vyšla Acta radiologica et cancerologica bohemoslovenica. Časopis byl násilně zastaven před vydáním třetího čísla 3. ročníku 1940. Po válce byl obnoven.

Společnost až do konve války nikdy koncepčně neřídila vzdělávání v oboru radiodiagnostiky ani radioterapie. Postavily se proti tomu profesorské sbory jak v Praze, tak i v Brně a Bratislavě. Do jisté míry se zdařilo budování “centrálních rentgenů” při velkých nemocnicích, takže nepodléhaly jednoznačně jen chirurgickým primariátům. Tato emancipace oboru byla úspěšnější na Moravě (Brno, Ostrava). Centrální rentgeny se staly jakousi přirozenou základnou zárodků specializace v oboru. Zuckermannem jasně formulovaný požadavek (1930): samostatná stolice radiologie, školicí centra v oblastech, primariáty v nemocnicích a zajištění konzultace rentgenologem v malých nemocnicích se nepodařilo naplnit nikdy. Vstřícnost projevila Česká lékařská komora, která přistoupila na poradní spoluúčast Společnosti při udílení odbornosti radiologa. Moravská komora to odmítla. Pochopení pro snahy Společnosti o samostatnost projevily také pojišťovny a Masarykova liga proti tubekulóze, které si přály zaměstnávat všeobecně vzdělané radiology. Teprve v roce 1945 navrhla Fakultní rada předpis o úpravě předběžného vzdělání lékařů před specializací a tím byl překonán zásadní odpor na akademické půdě.

Vzdělávání radiologů na vědeckých schůzích Společnosti bylo sice rozsáhlé, v některých obdobích velmi živé, ale bylo tvrdě centralizováno výhradně do Prahy. Brno i Bratislava se cítily odstrčeny, což budilo regionální napětí. Mezi nejčastější přednašeče patřili ve 30. letech V. Žahourek, J. Baštecký, S. Věšín, J. Frühauf, A. Morávek, A. Gjurič, V. Šváb, H. Zuckermann, A. Středa, M. Eliáš, M. Fořt a B. Polland. Po prvních dvou kongresech se podařilo uspořádat kongres v roce 1931 (Jáchymov) a pak v roce 1933. Další pokusy selhaly.

V prvních letech měla Společnost mnohostranné styky s A. Béclerem, G. Holzknechtem, M. Haudekem, G. Forssellem, P. Mendělejevovou a dalšími rentgenology a radiology. Po Jedličkově smrti se mezinárodní kontakty zaměřily na bezvýchodné slavistické hnutí v českém lékařství, především na styky s Jihoslovany a Poláky. Mnohem čilejší styky se zahraničím měli němečtí rentgenologové v Čechách prostřednictvím své Vereinigung. To vedlo k trvalému napětí mezi oběma společnostmi.

V průběhu let se úsilí Společnosti zaměřovalo na činnost sociální a zdravotnickou. Sociální činnost se týkala podpor lékařům postiženým následky radiace, úrazovému pojištění, za války přídavkům mléka a potravin. V roce 1945 se začal formulovat požadavek krácené pracovní doby, rizikových příplatků, zkrácení penzijní doby a snížení důchodové daně. Mnohaleté úsilí věnovala Společnost staveni tax za výkony. Shody se však nikdy nepodařilo dosáhnout. Vynikajícím úspěchem byla péče o zdraví radiologů. Společnost se chopila iniciativy Spolku odborných lékařů a doc. J. Teisingera. V roce 1942 realizovala plán ochrany personálu proti škodlivému ionizujícímu záření založený na pravidelných technických kontrolách, atestech zařízení a pravidelných kontrolách pracovníků se zářením (prohlídky, krevní obrazy).

Vzrůstající napětí mezi Společností a kliniky eskalovalo poprvé v roce 1935 při sporu s prof. Hynkem při schvalování koncepce výstavby Všeobecné nemocnice a podruhé v listopadu 1944 na stránkách Časopisu lékařů českých. Byl to ostrý střet s neurology. Tyto dvě nevybíravé bitvy, komplikované vnitřními spory, vedly však nakonec k vypracování ucelené koncepce oboru na památné schůzi Společnosti v květnu roku 1945. Zde byly položeny základy samostatného oboru radiologie ve všech směrem: ve výuce, vědě, zdravotní a sociální péči i ve stavovském životě. Začátkem roku 1947 byla koncepce oboru poprvé formulována jako zákonná předloha na ochranu osob pracujících se zářením.

Přes řadu zvratů si tak Společnost vybudovala od roku 1924 do konce války v těžkých podmínkách vlastní koncepci. Novodobá koncepce oboru nebyla aktem politického rozhodnutí po únoru 1948. Tehdy již byla hotova. Ale zdaleka nikoli přijata.

Léta 1948 až 1954 jsou vyplněna dosti nepřehledným politickým bojem o vedení Společnosti. Profesor Šváb byl straníky tvrdě kritizován a málem obžalován ze špionáže, ale ve funkci zůstal. Na sjezdu Společnosti v Luhačovicích v lednu 1954 se určitým taktizováním podařilo z vedení vyšachovat “partajní pětku” a složení výboru zůstalo víceméně demokratické. Za Švábem stáli Pražáci Věšín, Baštecký, Žahourek a z Brna Šprindrich. Ten sám se v ústavu na Žlutém kopci udržel jen díky heroickému odporu zaměstnanců proti jeho odvolání.

Pozoruhodným aktem v emancipaci oboru byla pracovní konference v květnu 1956 ve Špindlerově Mlýně, ze které vzešla rezoluce pro ministerstvo zdravotnictví. Obsahovala ucelenou koncepci oboru rentgenologie a radiologie se všemi náležitostmi. Je to dodnes pozoruhodný dokument !

V dalších letech, až do Pražského jara, se vžila určitá benevolence, že pokud byl sekretářem straník, mohl být předsedou nestraník a naopak. Po roce 1968 se volby konaly pod taktovkou komunistické strany, ale s týmž mechanismem. Až od roku 1991je zavedena svobodná kandidátka a korespondenční volba.

Přehled předsedů a tajemníků Společnosti (od konce války):

V časopise “Acta radiologica et cancerologica bohemoslovenica” bylo po válce možno publikovat i jinojazyčně. Časopis byl ministerským rozhodnutím změně na “Československou roentgenologii” (později “rentgenologii”), v roce 1964 na “Čsl. radiologii”, v roce 1993 na “Česko-Slovenskou radiologii” a konečně roku 1994 na “Českou radiologii”. Šéfredaktorem byl až do roku 1981 prof. Šváb, po jeho smrti prof. Kolář. Historie časopisu, zvláště jeho redakční rady, je velmi pohnutá.

V roce 1953, po zřízení Ústavu pro doškolování lékařů, se na něm podařilo Společnosti vybudovat samostatnou katedru rentgenologie. Prvním vedoucím katedry byl MUDr. J. Slanina (Praha), po něm prof. S. Věšín (Praha), od roku 1976 prof. Kolář, od roku 1992 a dosud prof. J. Bohutová (Praha). Pregraduální i postgraduální výchova garantovaná od roku 1968 dvoustupňovou atestací představuje završení úsilí o specializační výchovu.

Postgraduální výchova se prosazovala od padesátých let pravidelnými měsíčními odbornými schůzemi v Praze, Brně, Bratislavě, Hradci Králové, Plzni a v dalších městech. Postupně se prosazovala dvouletá periodicita kongresů, které v letech polevujícího politického tlaku mezinárodní charakter. Zdařilým pokusem o navázání mezinárodních styků byla od roku 1974 celkem čtyři “Podunajská sympozia”.Účastnily se jich ČSSR, MRL a Rakousko. Právě Rakousko v nich představovalo určitou cestu do světa. Památným se stal mezinárodní kongres v Karlových Varech v roce 1963 a na protest proti okupaci neuskutečněný kongres v roce 1968. Nyní se konají kongresy každé dva roky alternativně se slovenskou Společností.

Těžiště života Společnosti se po válce přeneslo na činnost edukační v pregraduální i postgraduální výchově, na činnost odbornou (pracovní) a vědeckou. Problémy stavovské jsou okrajové. Od roku 1990 lze registrovat rozsáhlé mezinárodní styky nejen Společnosti, ale především členské základny. V mnoha směrech dochází k vyrovnání s úrovní světové radiologie.

Historie Společnosti má dvě odlišné fáze s přelomem na konci války. Ta druhá fáze je ještě příliš živá a čeká na své nezaujaté hodnotitele.

Doc. MUDr. Antonín Hlava, CSc.
Prof. MUDr. Jaromír Kolář, DrSc.
(Převzato z České radiologie)